Na španělských plážích po burkinách ani stopy...

Zato žen opalujících se a koupajících se "nahoře bez" poměrně hodně. Zvláštní, jako by tady byl úplně jiný svět a nic z toho mediálního a politického hašteření se ho nedotýkalo... 

Docela by mě zajímalo, jaké jsou reakce na imigrantskou problematiku ve Španělsku. Místní noviny jsem nakonec nečetla a v TV, když už jsme někdy měli čas ji zapnout, většinou běžel dětský program. Dceři bylo jedno, že je to španělsky a ničemu nerozumí... 

U nás jsou velmi dobrým lakmusovým papírkem nálad komentáře na sociálních sítích a na internetu. Ale ani po těch španělských jsem nepátrala. Na dovolené jsem se snažila být offline (wifi v hotelu? nebyla...) a po dovolené již nemám tolik volného času... 

Nicméně, pokud někdo ty informace má, budu za ně v komentářích ráda. 

Když jsem se tam tak procházela a "povalovala" na plážích Malgrat de Mar a Santa Susanny (tam jsem musela jít, uznejte, mé jméno nedalo jinak :-)), žádnou ženu v burkinách jsem nezahlédla. Muslimky nicméně ano. Většinou večer na nádraží (náš hotel byl přímo u východu), nebo pak daleko od pláží na dětském hřišti. 

A tak jsem tak při pohledu na spoustu žen nahoře bez dumala nad tím, jak to tady ve Španělsku vlastně s imigranty mají a jak moc je "vítají". Vzpomněla jsem si na jejich historii a na tu dlouhou dobu, kdy muslimové ve Španělsku vládli. Ostatně proč turisté jezdí do Granady, Sevilly nebo Cordoby?? Měst pyšnících se muslimskými památkami? 

Jak moc přijde Španělům s jejich historií představa milionu muslimů na jejich území přijatelná?? Jak moc velkou radost mají z debat o kvótách? Jak moc imigrantů vlastně na jejich území přišlo a jak to tam s nimi vypadá??

Realita na plážích v těchto letoviscích byla totiž diametrálně odlišná od reality (jak je popisována v médiích) na těch francouzských. Jako nebe a dudy. Jako černá a bílá. Jako dva jiné světy. V jednom burkiny, v druhé spousta žen nahoře bez. Fascinuje mě to už proto, že nikde jinde jsem si toho dosud tak nevšimla. Možná jsem si toho dosud vůbec nevšímala a bylo mi úplně jedno, jak se kdo po plážích pohybuje nebo opaluje.

Hodně mi to připomínalo ty paralelní světy, o kterých jsem kdysi dávno u sebe na blogu Žít je umění psala. Takový ten pocit, že ačkoliv obýváme jeden svět, tak ve skutečnosti ty naše světy jsou jiné. Však i ten článek se jmenoval - Svět je jiný! V tom článku jsem popisovala, jak s dcerou chodíme do školy cestou, která vede paralelně s městským okruhem. Zatímco kousek od nás probíhá ten šílený svět, kde se každý za něčím žene, my jdeme úzkými cestičkami mezi stromy a ten hluk k nám doléhá jen jemně. A popisovala jsem, jak je možné se do toho "jiného světa", kde se žije poklidněji a svobodněji dostat. 

Ale zdá se, že někteří lidé se v něm ocitají naprosto spontánně. Byť všude "zuří" debaty o burkinách na plážích, tady jako by se to nikoho netýkalo...