Gábinu jsem neznala. Eurovision nesleduji. Ale to jméno, její píseň i její příběh se mi připletl do cesty... a řeknu Vám, již dlouho se mě nic tak hluboko nedotklo. Je to obdivuhodné!
To jsem tak jednou zapnula Facebook a na mé zdi se objevil příspěvek jednoho z mých přátel a gratulace nějaké Gábině Gunčíkové, že postoupila do finále Eurovision Song Contest.
Nevybavuji si, jak dlouho mi trvalo, než jsem zatoužila si tu písničku poslechnout.
Vůbec netuším, proč vůbec.
Možná proto, že jsem si říkala: "Ten, kdo dosáhne něčeho takového, by si možná zasloužil mou pozornost." Prý jsme tam do finále nepostoupili ani nepamatujeme...
A tak jsem si tu písničku nakonec pustila (videoklip i s anglickým textem najdete ZDE).
Jaké písničky si pouštíte Vy? Co Vás nejvíc baví? Co Vás nutí si některé pouštět pořád a pořád dokola???
Já mám k písním takový zvláštní přístup. Už jsem o tom u sebe na blogu Žít je umění (viz profil) psala spoustu. O spoustě různých písní. Čas od času se mě některá hluboce dotkne. Rozezní nějaké struny. Promlouvá ke mně.
- Když v hloubi duše cítím vzrůstající vztek (který můj rozum zastrkává pod koberec), přijde píseň, která mi dává jasně najevo, že je to něco, co musím vyjádřit a řešit. Pak se bouře utiší.
- Když v hloubi duše cítím, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama, přijde píseň, která mi ukáže, jak důležité je držet se toho kontaktu s tím, co Vám tu pevnou půdu dává. Jak bolestivé je to nedělat.
- Když v hloubi duše cítím chaos a strach, přijde píseň, která mi napoví, co se vlastně děje. Že je potřeba udělat krok vpřed.
Když jsem slyšela tuhle píseň, rozbušilo se mi jemně srdce. Síla.
Tak nějaký fanda (zpěvačce fandí, ale ta píseň, ta píseň je prý "o hovnu") zjevně stejný pocit neměl :-)
Ale to je fuk.
Možná právě proto, že by to dnes už bylo fuk i samotné zpěvačce. Kdyby měla poslouchat, co se komu líbí a nelíbí, co má dělat a nemá dělat, byla by dnes stále někde v té vesničce, ve které se narodila. A kde jí všichni tvrdili, že nemá nárok. Že to prostě nejde. Chce být zpěvačkou někde v Americe a světově známou??? Proboha, klid. Drž se při zemi. To je přece blbost....
Jo, to jí říkali.
Dnes jsem totiž narazila na Firstclass na jeden obdivuhodný článek s jedním obdivuhodným příběhem jedné zpěvačky. Již před rokem prý autorovi těchto stránek nějaká Gábina Gunčíková (uspěla prý u nás v Super Star, bohužel, nevím, nesleduju už dávno), psala dopis o tom, že nechápe, proč dnes mladí nemají vůbec žádné sebevědomí. (Zajímavé je, že staří si naopak myslí, že ho mladí mají až moc...)
Popsala mu své peripetie. Popsala mu, jak jí agentura v Čechách říkala, ať dělá show jako Miley Cyrus. Že prý je neprodejná. Popsala mu, jak ze sebe nechtěla dělat šaška. Jak už to nemohla snést a rozhodla se, že si půjde za svým snem. Jak se začala učit od amerického pěveckého učitele. Jak jí první skype lekce musela ex post překládat kamarádka, protože ona sama neuměla anglicky!
S vědomím tohoto všeho dostává ta píseň z Eurovision ještě mnohem silnější grády!
Ta holka si zaslouží vyhrát už jen proto, že nezakopala své dětské sny. Že ze sebe nebyla ochotná dělat někoho, kdo není. Že na sobě byla ochotná pracovat způsobem, o kterém si většina z nás může nechat jen zdát. Že v sobě měla spoustu odhodlání a víry. Že je mezi všemi těmi hvězdičkami a celebritami někým, kdo, jak se zdá, sám sebe nezradil. Naopak.
V mém životě se občas přihodí, že mi život přivede do cesty fyzické ztělesnění toho, po čem má duše touží. Čím to, že se tu najednou objevila holka, která naplnila sny svého dětství (lednové vydání mého vlastního magazínu Aves), chtěla být svobodně sama sebou (únorové vydání magazínu Aves o svobodě), poznala, že jako loutka agentury nežije, ale spíš přežívá (jak ten zombík z březnového vydání magazínu Aves) a napsala píseň o kontaktu s tím, co nám pomáhá se odrazit od dna takových propastí (dubnové vydání magazínu Aves)????
Budiž mi tento symbol vzorem.
A možná i někomu z Vás...
