A co když to, co se rozbilo, už nejde slepit??

Článek Markéty Šichtářové "Manželství se přežilo" vzbudil diskuzi na našich Wordpress blozích. Líbil se mi příměr s tím, že kdysi bývalo ve zvyku spravit to, co se rozbilo. Ano, dnes už hospodyňky ponožky neštupují. A přece... 

Nebudu se vracet ke své reakci na tento článek (ten najdete TADY). V kostce jen připomenu, že jeho hlavní myšlenkou bylo to, že je docela dobře možné, že se teď jen upřímně a otevřeně ukazuje, že ani manželství samo kdysi nefungovalo tak, jak si ho dnes malujeme. Dnes máme statistiky rozvodů a statistiky počtu dětí narozených mimo manželství.

Kdo nám ale poskytne statistiku manželství, které se kdysi (ale i dnes) rozpadaly tak nějak zevnitř???  

Těch manželství, které se navenek tvářily děsně spořádaně, ale za dveřmi domácnosti bylo peklo, ve kterém se partnerům (a ani dětem) dobře nežilo. Ale úniku nebylo. Však náznaky se dají najít ve světové literatuře. Manželství je pro mě osobně ideální model soužití, ale netvrdím, že je a byl pro všechny... 

V současné době stojí jako opozice našim západním rozvolněným vztahům ten islámský model manželství, kterým se oni tak pyšní. Vzhledem k tomu silnému odporu proti islámské kultuře (kterou mnozí ani za kulturu nepovažují), nepředpokládám, že se někdo chce opravdu vracet k tomu, co se ukázalo jako nefunkční. Případně to nějak upravovat tímto směrem... 

Otázka zní, jaký model soužití by vlastně byl funkční?? 

Další myšlenkou mé reakce byla skutečnost, že partnerství je prostě věc individuální. Že nemůžeme soudit druhé a číst za jejich chováním prostě jen sobectví a touhu po kariéře a penězích, aniž bychom je a okolnosti jejich života opravdu znali. Jistě, najdou se tací. A asi jich nebude málo. Ale mě spíš zajímá proč??

Proč se lidé vztahu bojí? Proč dávají přednost práci? Proč jsou radši single?? Proč nespravují to, co se rozbilo, a radši někam utíkají?

A opravdu nespravují, nebo je to jen takový mýtus? Jak velké procento vlastně nespravuje?? 

Nemohu poskytnout statistiky. Mohu jen poskytnout zkušenost z mého okolí. I tu svou. A ta je tedy trochu jiná... 

• Mé kamarádky. Některé z nich porodily děti a celkem záhy po jejich narození se rozešly se svými partnery. Nebylo to bez trápení. Nebylo to bez snahy vztah spravit. Bez rozchodů a návratů. Na děti se myslelo. Když se přejde z onoho povšechného "rozvrátí dětem rodinu, co jsou to za lidi?" do konkrétních situací, vše vypadá úplně jinak. Kdo rozhodne (a rozsoudí), zda je lepší zůstat spolu (kvůli dětem), nebo jít radši od sebe (kvůli dětem)? Vždyť to budou právě ony, které budou žít v partnerství, které nefunguje, a nasávat atmosféru nenávisti, neporozumění, konfliktů, zrad a nedůvěry...
• Znám spoustu lidí, které v manželství žijí (i v tom tradičním "nerozvedeme se, ačkoliv se vzájemně nesnášíme, protože to přece nejde..."). Dokonce v tom církevně posvěceném. 
• Kdo rozsoudí, kde je pro koho ta hranice mezi neslepitelným vztahem a slepitelným vztahem? Kde je ta hranice bolesti ze snah napravovat křivdy, hledat porozumění? Kolik bolesti a zklamání kdo snese? (Blíž jsem se o této hranici rozepsala právě v té mé původní reakci.) Pokud daný člověk snese málo a raději odejde, zaslouží si odsoudit, nebo spíš pomoct?? Nebo prostě jen pochopit? Soucítit? Je to prostě jen člověk, který si chce jen užívat, nebo má jen menší frustrační toleranci? Kdo si troufne postavit druhého člověka na pranýř a ukázat na něj prstem, když nezná jeho historii? Ano, možná si ten pranýř zaslouží. A možná taky ne... 

Jistě již každý z nás někdy zažil nějaký vztah. Vztah s mým mužem je do značné míry pohodový. Oba k sobě dokážeme hledat cestu, vycházet si vstříc, chápat i odpouštět. Přiznat chybu i omluvit se. Není moc co lepit. Zažila jsem ale i vztahy, které byly rozhodně dramatičtější. Lepili jsme a lepili. Hledali jsme společnou řeč. Prostě to nešlo. Rozešli jsme se dřív než jsme se vzali. Ale spousta lidí ani tohle neumí. 

Chceme jim vyčítat, že nelepili dál? Nebo je spíš nechat, ať se naučí, jaký vztah přináší radost? Že nemusí žít ve vztazích, které přinášejí jen hádky? Spíš než výčitky ze strany těch "starších a moudrých" (což všichni nad 40 let jsme, ne?? :-)) se potřebují naučit, jak to udělat, aby tu radost ve vztazích zažívali. (Hmmm, napadá mě, od koho??? Kolik je těch opravdu spokojených starých párů, kteří spolu žilo víc než 20 let?) Zjistit, kde je ta hranice mezi sobeckostí a vlastní svobodou. Mezi respektováním sebe sama a respektováním těch druhých? Ruku na srdce - kdo z nás tohle opravdu umí? Kdo z nás žije opravdu v tolerantních vztazích plných respektu??? 

Já vím, že někdy mohou vztahy přinášet velká dramata. Odkrývat bolesti a zklamání. O strachu z lásky (a jeho důvodech) jsem ostatně psala jinde (Život je HLAVNĚ umění milovat! Otevřeně a naplno!). Ostatně stejně jako o tom, proč se ani takové lásky, která je plná bolesti, vlastně nevzdávat. Ten strach může být velmi silný. Zažila jsem to několikrát. A na základě této zkušenosti chápu velmi dobře každého, kdo před vztahy a zodpovědností v nich couvá. A kolik lidí konečně ve vztahu žije (protože nechtějí a neumějí být sami), ale jen povrchně a vlastně v něm doopravdy nejsou (i když podle statistik - hurá - nepatří k těm, kteří přivádějí děti do nemanželských svazků). Ono totiž není lehké se otevřít s vědomím, že čím jsme otevřenější, tím víc prostoru dáváme druhému nám ublížit... 

Ono je to ale nakonec paradoxně právě naopak. Což ovšem zjistíme, až když přestaneme od druhých pořád něco požadovat. Až když přestaneme být ty žebráky lásky (chci tamto a oneto a když mi to nedáš, opustím tě), ale skutečně milujícími bytostmi. 

A to je umění. Nic, co můžeme druhým nakázat. A stěžovat si, že to tak někdo nemá... 

Bez odvahy se otevřít (bez téhle skutečné schopnosti milovat otevřeně a naplno jako ony milující bytosti) bohužel žádný opravdový vztah fungovat nikdy nebude, i když ho zaštítíme papíry z radnice nebo od Boha. Jak zpívají Depeche Mode v jedné písničce - Broken - z jejich (zatím) posledního alba: již od začátku jsme zlomení... 

A co kdo chce po zlomených lidech???

Já bych po nich chtěla jen jediné... aby se vyléčili... 

A sama vím, že to není lehké...